Malé vodní elektrárny na Tanvaldsku

Tanvald / Technické památky

Na samém počátku 20. století začali tehdejší majitelé nejenom textilních továren kolem řeky Desné a Kamenice s výstavbou malých vodních elektráren, jelikož si uvědomovali nesmírný význam a přínos tehdy teprve se rozvíjející elektrifikace.

Každá vodní elektrárna potřebuje ke svému provozu jez. Z jezu se voda odvádí vodním přivaděčem blíže k samotné vodní elektrárně a to po takové trase, aby se získal co možná největší výškový rozdíl mezi přítokem a odtokem vodní elektrárny. Délka přivaděčů může být i několik stovek metrů a jsou buď otevřené a nebo v podobě kamenného tunelu v zemi. Na konci těchto přivaděčů jsou pak česla, která zbavují vodu od všech nečistot ( listí, větve a v poslední době hlavně plastů ) a brání nechtěnému pádu osob a zvířat do tlakového přivaděče. Tlakový přivaděč je litinové potrubí o průměru v našich podmínkách i 165 cm, kterým pokračuje voda dále k oběžnému kolu vodní turbiny. V této části se již využije získaný výškový rozdíl k výkonu vodní turbiny. Ten je závislý na množství vody a právě výšce (= tlaku), kterou má tlakový přivaděč vzhledem k umístění vodní turbiny. V našich podmínkách jde o výškové rozdíly mezi 11–14 metry.

Samotné vodní turbiny jsou pak litinové odlitky vyrobené ve Švýcarsku (Zurich) nebo i Rakousku (St. Polten) a jsou tak dokonalé, že se točí i po sto letech, a tak účinné, že ani dnes, na rozdíl od spalovacího motoru, nedokážeme ani s pomocí počítačů vyprojektovat dokonalejší. Množství vody, pro které jsou stavěny, se nazývá hltnost a ta je u našich turbin 2 500 l za sekundu. Jakmile voda protekla oběžným kolem turbiny, byla co možná nejkratším odpadním kanálem odvedena zpět do řeky, kde zpravidla byl po pár metrech další jez, odkud byla opět odváděna na další elektrárnu a nebo tekla dalším přivaděčem na níže postavenou elektrárnu. Takto byl zregulován do konce roku 1920 prakticky celý tok jak řeky Desné, tak i Kamenice v celé délce až po Plavy, takže voda svým přirozeným korytem za normálního průtoku prakticky netekla.

Malé vodní elektrárny tak, jak před sto lety, pracují ještě dnes na území celého Mikroregionu Tanvaldsko. Většina z nich je však umístěna pod zemí, a tak si jejich existenci ani neuvědomujeme (např. vodní elektrárna pod dnes již uzavřenou "obnovenou" přádelnou ve Smržovce). To neplatí o malé vodní elektrárně Tanvald – Popelnice mezi Tanvaldem a Velkými Hamry. Její věž (plná vody), připomínající rozhlednu v údolí, je nepřehlédnutelná.

Pokud chcete vidět vodní turbínu v chodu, navštivte interaktivní expozici Muzea energie ve Velkých Hamrech, které je zaměřeno na výrobu energie z obnovitelných zdrojů.